Před časem mi položil tuto otázku můj kamarád, nadšený příznivec husitství, Daniel Richter. Moji odpověď teď má laskavý čtenář před sebou.
Předesílám, že jsem sice lékař a milovník historie, avšak nejsem ani profesionální historik ani oční lékař, natož pak oftalmotraumatolog.
Jde v podstatě o úvahu nad kapitolou o Janu Žižkovi z knihy Emanuela Vlčka „ Jak zemřeli“. Nutnou podmínkou smysluplnosti celé úvahy je
předpoklad pravosti čáslavské kalvy.
Úvodem bych se rád alespoň stručně zabýval historickými prameny, jejich interpretací pozdějším historiky a výsledky Vlčkova bádání,
což si dovolím doplnit několika vlastními postřehy. Někteří Vlčkem citovaní autoři spatřují rozpor v tom, že někdy je o Žižkovi psáno
jako o jednookém i v době, kdy dle jiných zdrojů byl již zcela slepý, tj. po úraze pod hradem Rábí. Soudím, že tato dvě tvrzení se nevylučují.
Dle dochované části lebky byl Žižka evidentně jednooký od mládí. Na druhé oko dle formulací dobových kronikářů buď oslepl, nebo je ztratil.
Fakt, že byl po poranění léčen v Praze, svědčí pro to, že bylo ještě co léčit, že pravé oko zůstalo zachováno, avšak nevidělo.
Mohlo jít i o podstatné zhoršení zraku, nikoliv úplnou ztrátu. Jak upozorňuje prof. Čornej,
slepota u protihusitských dobových pramenů může být míněna i symbolicky, jako duchovní zaslepenost.
Pro jisté zbytky zraku svědčí v rovině obecné pokračující Žižkovy velitelské úspěchy, v rovině konkretní například údaj o tom,
kterak po vítězství u Strachova dvora Žižka vlastní rukou zabil kněze Pražanů.
Na dochované lebce jsou nepochybné stopy starého zhojeného poranění levé části obličeje, jež muselo být provázeno ztrátou oka.
Zde bych chtěl upozornit na patrně jinak nezvažovaný dopad ztráty levého oka v dětství či mládí na další osudy velkého vojevůdce.
Jednookost s nedostatečným prostorovým viděním by mimo jiné mohla vysvětlovat orientaci slavného hejtmana velitelským a ne bojovým směrem.
V boji zblízka, praktikovaném příslušníky drobné šlechty, by šlo o výrazný handicap.
Nyní se budu zabývat úrazem Jana Žižky při obléhání hradu Rábí. Postupně proberu jeho předpokládaný mechanismus i důsledky.
Nejprve si položme otázku, čím byl Žižka vlastně zasažen. Poranění nad pravým okem je tupé, čerstvějšího data.
Intaktnost dochované části očnice svědčí spíše proti přímému poranění oka ostrým pronikajícím předmětem,
dejme tomu šípem či šipkou z kuše. Prameny mluví jak o střele, tak o úderu, mohlo tedy jít i o tupý projektil např. z palné zbraně nebo prostě rukou vržený kámen.
Od místa úrazu se nešíří praskliny, nešlo tedy zřejmě o příliš velký náraz. Byl li výstřel veden z hradeb dolů, pak buď zasáhl přilbu,
promáčkl ji a druhotně poranil tupě hlavu (v tomto případě mohlo jít jak o hrot tak o kuli), řídíme-li se však zmínkou o výkřiku střelce „ krejž holého“,
byl Žižka zasažen přímo do nekryté hlavy. Pak by jako původce poranění připadala v úvahu nejspíše střela z praku,
ruční palné zbraně, eventuálně z v Čechách zřejmě nepříliš běžné balestry nebo fustibalu, tedy kamenná, hliněná nebo olověná kule či ovoid.
Takový projektil by mohl vyvolat ono poranění pravého nadočnicového oblouku.
Za výše uvedených okolností mohlo tedy jít jak o střelu hrotitou tak tupou. Navíc u šípu či šipky z kuše musím počítat i s možností dopadu naplocho,
např. po odražení střely, a u tupé i ostré střely i s možnosti odlomení její části a průniku úlomku do oka či jeho okolí.
Stál-li Žižka při obléhání poblíž nějaké zdi, mohla jej střela minout, zasáhnout zeď, a úlomky střely nebo zdiva pak mohly teprve zasáhnout Žižku do hlavy.
Další otázkou je, kam byl Žižka zasažen. Podle stopy na nadočnicovém oblouku projektil dopadl nad oko, nelze však vyloučit,
že zasáhl současně oko i nadočnicový oblouk.
Není jasné, co by rána, která nebyla dost silná na to, aby rozbila lebku (nota bene u Žižky poměrně tenkostěnnou),
udělala s okem. Budeme zvažovat jak zásah ostrým, tak tupým předmětem do oka či jeho nejbližšího okolí,
dále možnost poranění třískami, odštěpky střely nebo zdiva a konečně i případné nežádoucí důsledky nevhodné léčby a infekční komplikace.
Úrazem se budeme zabývat s akcentem na poranění zrakového ústrojí, vzhledem k otázce, položené na začátku.
Zvážím-li všechny výše uvedené okolnosti, pak se mi jako nejpravděpodobnější jeví zásah nad oko tupým předmětem,
s tím, že došlo k otřesu okolí místa zásahu včetně oka samotného, ne však k přímému zásahu do oka. Nyní tedy rozeberme,
co mohl způsobit takový tupý náraz do čela. Protože se máme dopátrat charakteru, rozsahu a průběhu poruchy Žižkova zraku,
jsou probírány pouze úrazy zrakového ústrojí. Budeme se tedy postupně zabývat poškozením vlastního oka, jeho okolí,
okohybných svalů a nervů, očních cév, zrakového nervu a zrakového centra v mozku.
1. Poranění oka
Roztržení oka otřesem je možné, následovala by okamžitá ztráta zraku, ale i oka samého.
Otřes okolí oka mohl vést k částečnému nebo úplnému vytržení čočky z jejího místa v optické ose oka,
což však již ve starověku byla metoda léčby šedého zákalu – poraněný by při úplném posunutí čočky mimo optickou osu viděl vzápětí
po úraze dobře do dálky a mlhavě nablízko, během několika let by se zrak ztratil úplně. Při částečném posunutí čočky by se zrak podstatně zhoršil,
deformoval a rozostřil, avšak rovněž by zůstal zachován a ztratil se až po letech.. V některých případech však může být uvolnění čočky následováno
akutním zeleným zákalem, což se projeví zamlžením zraku ihned a definitivní ztrátou zraku řádově ve dnech.
Zhmožděním přední části oka může dojít k přechodné nebo trvalé poruše akomodace, která se projeví zhoršením zraku,
ne však jeho ztrátou.
Po zhmoždění oka může následně v průběhu měsíců až let vzniknout šedý zákal se slepotou, na počátku však zrak změněn není,
navíc i ve středověku dovedli lékaři s jistou mírou úspěšnosti šedý zákal diagnostikovat a operovat (viz výše).
Zhmoždění přední části oka mohlo vést ke vzniku chronického zeleného zákalu a oslepnutí řádově v měsících až letech.
Krvácení do přední části oka by přechodně zhoršilo zrak hned po úraze, po vstřebání řádově v týdnech by se zrak částečně
nebo i zcela vrátil, druhotně by však mohl vzniknout rovněž zelený zákal akutní nebo chronický – jeho průběh viz výše.
V úvahu dále připadá krvácení do sklivce, což by na počátku obtíží zrak zhoršilo, po vstřebání krve by se opět zlepšil (řádově v týdnech),
ale nejspíš ne do původního stavu, v zorném poli by byly trvale obláčkovité útvary.
Další možností poranění oka je odchlípení sítnice, které by vedlo k akutnímu zhoršení zraku ihned, do půl roku pak k úplnému trvalému oslepnutí.
2. Poranění okolí oční koule otřesem
– zde v úvahu připadá krvácení do okolních tkání a jejich otok,
které by působily tlakem na zrakový nerv a cévy vedoucí do a z oka, dále možnost poruchy okohybných svalů
a jejich nervů s okamžitou obrnou.
Útlak zrakového nervu by mohl způsobit jeho atrofii s postupnou ztrátou zraku či jeho podstatným zhoršením,
řádově v týdnech, avšak pokud by byl útlak mírný, zrak by se patrně ihned zhoršil, ale zůstal by zachován,
eventuálně by se nejspíše v řádu týdnů zlepšil, ne však k původní kvalitě.
Okolní útlak by mohl vést k uzávěru očních cév, zde by porucha zraku nastala s několikahodinovým odstupem po úraze,
částečné obnovení zraku lze předpokládat v řádu týdnů, ne však do původního stavu a ne vždy, část případů by vedla k oslepnutí, nejspíše v řádu týdnů.
Obrna okohybných svalů by porušila pohyblivost oka, ale vlastní zrak by nebyl porušen, směr pohledu by poraněný mohl korigovat pohybem celé hlavy.
3. Poškození zrakového nervu otřesem
– přerušení či silné poškození vedlo by k okamžitému výraznému zhoršení zraku i jeho ztrátě nejspíše bez úpravy.
Mírné poškození by asi způsobilo nejprve zhoršení zraku, během týdnů pak jeho obnovení ve zhoršeném rozsahu.
4. Poranění zrakového centra, které je umístěno v týlní části mozku
– mohlo nastat pádem s koně naznak po zásahu do čela nebo mechanismem,
kdy při prudkém nárazu do hlavy pokračuje mozek v pohybu lebkou, která se již nepohybuje, a zhmoždí se na místě protilehlém místu nárazu – úder
do čela by trhl hlavou nazad, po zastavení pohybu hlavy by se dále pohyboval mozek v nehybné lebce dozadu a narazil by na zadní stranu lebky tou částí,
kde shodou okolností je zrakové centrum. Zde by mohlo dojít k otřesu, zhmoždění nebo krvácení. To by mohlo akutně vést ke ztrátě zraku,
ale podle míry poškození mozku by s jistou pravděpodobností došlo řádově nejspíše v týdnech k částečnému nebo úplnému návratu ke stavu před úrazem.
Dle mého soudu méně pravděpodobnou, ale ne vyloučitelnou možností je současný přímý zásah oka a nadočnicového oblouku.
Zde by platily výše uvedené varianty 1-3, s větší pravděpodobností zničení, než poškození oční koule. K tomu přistupuje ještě eventualita poranění očních víček,
které by se však hojilo spíše s kosmetickým než funkčním defektem.
Další variantou, podle mne rovněž méně pravděpodobnou, je zásah do čela nad oko, kombinovaný s vniknutím cizího tělesa do oka
(mohlo by jít o kovový odštěpek střely nebo přilby, střep z kamene nebo třísku). Zde mohlo dojít k poranění oka a jeho okolí – viz výše body 1 a 2,
následně ke ztrátě oka nebo ke zhojení s tím, že by cizí těleso v oku zůstalo. Pak by se zrak na počátku mohl zhoršit jen nepatrně,
ale postupně během týdnů až měsíců vlivem mechanického nebo chemického působení cizího tělesa by došlo k oslepnutí.
Všechny výše uvedené možnosti, které byly spojené s otevřeným poraněním oka nebo jeho okolí, mohly být komplikovány infekcí
oka nebo očnice s následnou ztrátou zraku a oka, řádově ve dnech až měsících.
A konečně nesmíme opomenout, že ke ztrátě zraku či oka mohlo dojít v důsledku léčebných pokusů, ať už dalším fysikálním poškozením poraněného
oka nebo zanesením infekce.
Ve světle výše uvedených skutečností a úvah lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že velký hejtman pravé oko neztratil.
Náraz do hlavy nebyl příliš velký, na počátku obtíží došlo ke ztrátě či výraznému zhoršení zraku, Žižka byl však léčen a některé jeho pozdější činy budí dojem,
že zrak se mu alespoň do jisté míry vrátil.
Mezi uvedenými důsledky úrazu je několik možností, při nichž by na počátku nedošlo ke ztrátě oka, nýbrž jen ztrátě či zhoršení zraku,
který by se mohl postupně obnovit, zlepšit nebo alespoň zůstat zachován. Část z nich by sice vedla s odstupem delšího časového údobí k úplné a trvalé slepotě,
ale toho by se Jan Žižka již nedožil.
Jako zajímavá a zřejmě dosud nezvažovaná příčina poruchy Žižkova zraku se mi jeví poškození zrakového centra, které nemuselo být trvalé a
ztráta zraku tedy nemusela být definitivní.
V protikladu k těmto úvahám je však přívlastek „slepý“, který by mohl svědčit pro úplnou ztrátu zraku. Jak však upozorňuje prof.
Čornej, pojem slepý mohl být užíván nepřáteli husitství v pejorativním smyslu. Samo označení „slepý“ mohlo mít pejorativní nádech.
Napadá mne i další možnost, že naopak Žižkovi příznivci záměrně nadsazovali, asi stejně jako když někdo kulhá, a my říkáme „hele chromej a jak běhá“.
Hyperbola by zde jen zvyšovala lesk velkého stratéga.
Otázka na počátku byla položena kategoricky – byl či nebyl Jan Žižka po úrazu u Rábí slepý? Odpověď bude mnohem méně jednoznačná – je pravděpodobné,
že pravé oko neztratil a je možné, že i po úraze viděl nebo že se zrak alespoň zčásti obnovil a mechanismy takového úrazu si lze představit.
Závěrem bych se chtěl omluvit za jistou simplifikaci problému, za to, že neuvádím prameny a případnému čtenáři oftalmologovi za příliš laické úvahy.
Pokud tento text bude číst nějaký oční lékař a uzná za vhodné mne doplnit nebo upravit, jeho připomínky uvítám.
Autor:
Miloš Klejna